Fotostory roadtrip Praha – Korsika s Mercedesem CLS53 AMG (1.díl)

21.8.2020 Veronika Petrů , , 0 komentářů

Když manžel přišel s nápadem vydat se na dovolenou na Korsiku autem, tak trochu mě to zaskočilo. Cesta daleká, kterou, ačkoli miluju auta, rok od roku raději absolvuji spíše letadlem s následnou možností zapůjčení auta v cílové destinaci. Ale to dobrodružství, které z toho koukalo, mě následně zlákalo natolik, že jsem souhlasila. A dobře jsem udělala. 😉

 

Doba koronavirová aneb rok 20 ve znamení Covid-19. Ať si kdo chce co chce myslí, prostě naštěstí je tu ta možnost vyrazit za mořem, užít si dovolenou a zapomenout na divoké poslední měsíce. Letadlem se nám letos nechtělo hlavně z důvodu nejistoty, že daný spoj skutečně odletí, letecké společnosti totiž leckdy již vypsané lety ruší, a to bez náhrady. A o dovolené autem uvažujeme už pár let, tak byla letos ta nejlepší možná příležitost. Před odjezdem jsem raději zavolala na infolinku Ministerstva zahraničí ČR a zkusila zjistit, co by nás cestou mohlo překvapit. Země, kterými jsme měli projíždět, však žádná speciální pravidla neměly (prakticky jen roušky ve vnitřních prostorech) a cílová Korsika také ne. Musím říct, že na infolince byli velmi milý a ochotní, pokud by se vám hodilo, tak číslo je 224 183 200.

Variant bylo několik, termín odjezdu jsme neměli pevně daný, žádný hotel rezervovaný. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit v pondělí okolo poledne a cestu si rozdělit přespáním v jednom z měst na trase. Praha-Plzeň-Mnichov-Innsbruck- Bolzano-Trento-Verono-Bologna-Livorno. Zvolili jsme tuhle trasu, jelikož jsme si už z Prahy přes netferry.com koupili trajekt z Livorna do korsické Bastie (86 Euro dva lidi a auto). Jednoduše si zadáte místo odjezdu a příjezdu, údaje o cestujících, údaje o autě, můžete si předem zakoupit jídlo (nepřišlo mi nijak výhodnější než na místě), na delší cesty si můžete zakoupit kajutu (o tom bude řeč na zpáteční cestě) či zarezervovat určitá místa na lodi. My jsme zvolili plavbu v délce 4 hodiny a 30 minut. Nejkratší cesta trvá necelé 3 hodiny, nejdelší 11 hodin, kdy se pluje přes noc. Do Bastie se dá plout z mnoha italských přístavů i přístavů Azurového pobřeží. Cesta ubíhala velmi příjemně, výhodou toho, když vyrazíte v pondělí v poledne, je, že do měst postupně přijíždíte až v době, kdy už opadá dopravní špička. Naopak je jasné, že celých 1113 km se vám v jeden den nebude chtít jet…

Takže první zastávka Trento. V Bolzanu už jsme byli dříve, do Bologny to byl ještě kus cesty a nebyl by tak čas na pohodovou večeři s vínkem a relax. Asi 100 km před Trentem jsme začali hledat hotel na booking.com, jeden hezky vypadající našli, a tak jsme navigaci nasměřovali do něho. Jelikož jsme dostali pár dobrých rad, že se v současné době vyplatí nekupovat přes “buking”, ale domluvit se na místě, řekli jsme si, že když už jednou jedeme na blind, tak to zkusíme. Cenu jsme dostali stejnou jako na zmíněném rezervačním serveru. Bydleli jsme v hotelu America. Na fotkách na webu vypadá lépe než ve skutečnosti, ale moc příjemný personál a prostorné pokoje, snídaně naopak skromnější, ale úplně v pohodě. Atmosféra v Trentu byla ale trochu zvláštní. Nebyla to Itálie, kterou člověk zná. Moc tomu nepřidalo, že bylo pondělí, kdy prý zde má mnoho restaurací zavřeno. Prázdné ulice, občas bylo vidět hloučky migrantů, lidé v rouškách a ve většině případu opravdu poctivé dodržování “antivirových” rozestupů. My jsme však našli hezkou restaurační zahrádku, na které jsme si pomeditovali u vynikajícího italského vínka, řeckého salátu a pizzy.

Další den pokračujeme směr Livorno. Máme před sebou 390 km, což je taková příjemná porce, kdy nemusíte spěchat ani brzo vstávat. Čeká nás opět cesta přes italské dálnice a nutno říct, že jen málokde je to na dálnici tak hezké a “kochací” jako právě tu. Třeba také říci, že kdo byl zvyklý na to, že italské dálnice byly sice drahé, ale za to se na nich “neměřilo”, tak to už je minulost. Průměrně vás 100 km vyjde na nějakých 8 eur, přesnější informace najdete na autostrade.it. Jinak v případě, že zvolíte stejnou trasu jako my, tak musíte počítat ještě s rakouskou dálniční známkou (10 eur na 10 dní, budete-li tak na dovolené více než 10 dní, budete potřebovat dvě). Tu můžete koupit buď klasickou papírovou (na pumpách nebyl nikde problém) nebo elektronickou na stránkách asfinag.at. Zdánlivě skvělou možnost trochu kazí fakt, že si ji musíte registrovat minimálně 18 dní dopředu. A aby těch poplatků nebylo málo, tak to máme ještě 10 eur za přejezd Brenneru. Ceny benzinu se v průběhu cesty všude pohybovaly okolo 1,4 – 1,5 eura, ale nutno říci, že přehled mám jen o čerpacích stanicích u dálnice.

Dnešní noc strávíme v Livornu. Do města přijíždíme už okolo čtvrté odpolední, takže opět hotel vybíráme skoro bez přípravy. Měli jsme jen nějaké předvybrané, poblíž přístavu (ráno totiž musíme být v 6:00 ve frontě na trajekt), a rozhodujeme se až na místě. Do oka nám padl Hotel Gran Duca. Opět velmi milý personál, všichni naprosto striktně nosí roušky a parkování je možné jen na ulici poblíž hotelu, kde jsou zóny placeného stání podobně jako například v Praze. Platí se od 8:00 do 20:00, takže jsme se museli poprat s parkovacím automatem. Trochu jiný systém než u nás, zadávají se jen poslední tři čísla registrační značky a hlavně pokud chcete platit kartou, tak je to trochu hlavolam, co zadat dřív a co později. Doporučuji nevydávat se do boje s tímhle strojem, pokud se vám zrovna akutně chce na malou. 😂 Hotel Gran Duca je na malém náměstí Piazza Giuseppe Micheli a z pokoje jsme měli krásný výhled na přístav. 

 

Osvěžení po cestě jsme se vydali na procházku na Piazza della Repubblica. Místo na “insta fotos” dobré, ale očekávání, že bude náměstí plné restauračních zahrádek, bylo liché. Nakonec jsme při toulkách městem našli úžasnou restauraci Ristorante Il Molo. Velmi doporučuji. Livorno je určitě město, které stojí za návštěvu, tohle už je italské město s atmosférou, kvůli které člověk do Itálie jede. Centrum města čisté, samozřejmě letos určitě není přelidněné a lidé přátelští. Vyplatí se si tu užít aspoň odpoledne a večer před případnou další cestou. Z Livorna se trajektem pohodlně dostanete nejen na Korsiku (Bastia, Ile Rousse), ale i například na Sardinii (Olbia) nebo Sicílii (Palermo). Na pokoukání je hezký přístav pro osobní lodě, přístav pro obchodní a nákladní lodě je více na okraji města. Tam vyrazíme ráno. 

 

Poplujeme se společností Moby, jak příhodné, když spatříte tenhle panelák na vodě. Čas odjezdu máme v 8:00, podle propozic by doporučeno, v případě, že cestujete s autem, být v přístavu minimálně 1,5 hodiny před odjezdem lodi. Jelikož jsme neznali  přístav ani “proceduru”, která nás čeká, byli jsme v přístavu raději v 6:00. Kontrola dokladů, stačila samozřejmě občanka, kontrola zakoupeného lístku a 2x měření teploty. Jeden lístek na okno auta, druhý lístek s čárovým kódem do ruky. Díky brzkému příjezdu jde všechno ráz na ráz, bez dlouhých front a čekání. Již výše jsem zmínila cenu 86 eur za tuhle parádu. Abych to ještě upřesnila. Trajekt jsme jako jediný koupili dopředu, ale opravdu jen pár dní. Rozmýšleli jsme totiž ještě přesný termín, a tak jsme jen sledovali volná místa. Díky tomu jsme nakonec ušetřili asi 40 eur, protože stejný spoj prodávali o pár dní dříve za více než 120 eur. Tentokrát se last moment vyplatil, ale naopak při zpáteční cestě to neplatilo, ale o tom až později. 

Manžel řídil, já to všechno fotila. Nájezd autem na podobný trajekt byl zážitek. Je to tedy trochu bobřík odvahy. Všechno to pod vámi vrže a skřípe, vyjíždíte několik pater jak v parkovacím domě, ale jednotlivé rampy mezi patry jsou velmi úzké a příkré, takže než se na konci “překlopíte” do dalšího patra, koukáte prakticky do stropu. Všude vás navádějí a ukazují kam máte jet. Na samolepce na okně je napsáno a určeno, ve které sekci máme parkovat. Auta rozdělují podle velikosti (rozměry auta je nutné zadat při rezervaci) a rozložení hmotnosti na lodi. 

Je nutné, abyste si pamatovali, vyfotili či zapsali, ve které sekci parkujete. V cíli cesty to bude nezbytné. Auta parkují opravdu na centimetry, obsluha “parkoviště” vás navádí tak, aby skutečně nezůstal ani milimetr nevyužitý. Tentokrát si užíváme luxusu, že máme čas si v klidu vyndat věci, které si chceme vzít na palubu. Doporučuji si vše předem připravit do jedné či dvou tašek a doporučuji vzít si s sebou deku či plážové ručníky, brzo pochopíte proč. Hodí se také kšiltovka, sluneční brýle a opalovací krém, pokud chcete sedět venku.

Jelikož je asi sedm ráno a my pochopitelně nestihli snídani na hotelu, vydáváme se do restaurace. Je to tu podobné jak v Ikee, vezmete si tác a vybíráte pohledem, na co si ukážete, to dostanete. Mají tu krásné snídaňové menu, od sladkých snídaní, vloček, croissantů až po vajíčka a slaninu. K pití fresh, čaj, káva… Stihneme se tak krásně v klidu nasnídat ještě než loď vypluje. Roušky jsou povinné ve vnitřních prostorách lodi, pokud zrovna nekonzumujete. V restauraci je každá druhá sedačka “neobsaditelná” pro dodržování “bezpečných” rozestupů. Jinak je vše normální a pohodové. Pokud člověk potřebuje s něčím poradit, může se obrátit na informační okénko, které je kousek od restaurace. Orientace na schodištích a v jednotlivých částech lodi se mi z počátku zdála složitá, ale člověk se rychle zorientuje.  

Na trajektu jsem jela jen dvakrát v životě a vždy v Asii, kde je svět a pravidla tak trochu volnější než v Evropě. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale trochu jsem se obávala, že v Evropě budou na trajektu vysoká zábradlí, přes která sotva uvidím, ven se budou lidé pouštět jen v určený čas, v malých skupinách, na omezený čas a pod dozorem několika zkušených námořníků. 😜 Ano, to trochu přeháním. Každopádně realita byla úžasná, svobodná a naprosto dovolenková. Na palubě byla k dispozici lehátka (na ty ta deka nebo plážové ručníky, už se na nich před vámi vyvalovalo opravdu hodně lidí, “naše” loď Moby Vincent totiž hodně pamatovala). Trajekt celkově nebyl plný, takže místo se dalo najít a lehátek byl dostatek. 

Mohli jste si najít místo ve stínu i na slunci, vzhledem k větru se hodila kšiltovka. Trochu jsme dospali brzký start do nového dne, trochu jsme se opalovali, povídali, dali malé pivo z lahve a tak nějak zahájili hlavní část dovolené. Mimochodem doporučuji vygooglovat si Harbor pilot či Marine pilot. I k nám jeden “naskočil” a opravdu smekám před touto profesí. No nic, “přistáváme” v Bastii. Po zakotvení všichni čekají v hale než se dostane řada na jejich parkovací sekci. Tu hlásí rozhlasem a také proto je dobré vědět, kde parkujete…

…pak už jde vše ráz na ráz. Naložit věci, naložit sebe a počkat na povel obsluhy k nastartování a výjezdu. Ani napodruhé mě jízda útrobami lodi nefascinovala o nic méně. Vylodění probíhalo rychle a organizovaně, do přístavu jsme dorazili na čas a venku jsme byli asi za půl hodiny. Nastavuji navigaci do první destinace, kterou chceme navštívit a případně se tam porozhlédnout po možnostech ubytování. Čerpala jsem z jednoho turistického průvodce, na kterého vám tu odkaz dávat nebudu, protože hned na naší první zastávce jeho informace zklamaly. První kilometry nás vedou hlavním městem Bastia, kde je nečekaně (vzhledem k letošní anti-virové turistické sezóně) rušný provoz, ale musím říct, že dopravu tu mají dobře zvládnutou, silnice krásné a než se stačíme nadýchat mořského vzduchu, jsme za městem a vyrážíme západním směrem.

Kdo zná Azurové pobřeží, ten ví. Pokud jste někdy byly na Sardinii, tak ráz krajiny a silniček je na Korsice velmi podobný. Až kýčovitě krásný, stejně jako skutečně modré, azurové moře. Kvalita silnic je neuvěřitelná a stále je na co koukat. Naší první destinací je Losari. Na internetu jsem četla, že je to oblíbené letovisko francouzských a italských turistů. Mohla jsem se na to podívat na google mapách nebo jinde, ale neudělala jsem to, takže jaké to bylo překvapení, když jsme na místě zjistili, že Losari je jen pláž, snad možná nějaký stánek s občerstvením by se tu našel. Stan nemáme a dovolená bez hotelu by pro mě byla jak šampaňské bez bublin, takže pokračujeme dále. Další zastávka Algajola, tedy pokud nás cestou něco necvrnkne do nosu….

 

 

Pokračování a fotostory z dovolené na Korsice, včetně všech tipů a zážitků (však mě znáte), zase příště (Fotostory roadtrip aneb Korsika s Mercedesem CLS53 AMG 2.díl). Věřte, že jsme tentokrát nenašli hotel, nezaparkovali, po deseti dnech nesfoukli písečný prach z kapoty a nejeli na trajekt. Důkazem budiž tohle video. 😜 Těšit se ale můžete i na tipy na výlet na čtyřkolkách, objevování odlehlých pláží i specialit korsické kuchyně. 🍽

Kdo zná Korsiku, ať se přihlásí v komentářích! 😁 Případně piště otázky či své zkušenosti a zážitky.
Pokud se vám článek líbil, tak dejte ❤️. A sledujte Facebook a Instagram Autokabelek, ať vidíte, na čem právě pracuju a co pro vás chystám!

Foto: já a Michal Petrů

Líbil se vám článek? Nenechte si ho pro sebe:

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *